Agrex Wed Mar 06, 2013 10:13 pmNa popud Pana Kosti jsem se dal dnes ráno do napsání téhle legendy. Pojednává o té malé, modré příšerce, která potkala dozajista nejednoho z vás – Annie/Urminne/Prastará.
Prosím omluvte chyby.
V dobách, kdy Hluboký les plakal zlaté slzy. Kdy Hora poklidně dřímala a vrhala stín tak velký, jako samotný Regnor. Hm… Ano, stal se tento příběh.
Jednoho letního rána, kdy bylo ve vesnici jasně cítit napětí, se lovci šikovali k bráně. Ano, ano – čas prvního letního lovu. Šaman sešel z vršku Steinsirkelen a požehnal každému z mužů. Brána se otevřela. Skřípot dřeva a kovu se ozval vesnicí. Lovci se dali do pochodu za zpěvu pihovatých žen a umazaných děcek.
Když přišli na okraj Hlubokého a tehdy ještě hlubšího lesa, z řady vystoupil statný muž, který jak se zdálo, lovce vedl. Jediným gestem ruky skupina pochopila, že pravě překročili hranici. Zahalilo je ledové přítmí lesa. Jejich dech se zrychlil, napětí jim rozpumpovalo krev v žilách.
Zašramotilo to nejdříve vpravo, potom vlevo a pak zas támhle a támhle. Velitel skupiny zvedl pěst – lovci se zastavili. Následovalo několik dalších posunků a to už každý z mužů zasazoval šíp do tětivy svého luku. Náhle z křoví vyskočila stará, šedovlasá babka s očima modrýma, jako dva safíry.
Lovci se podivili a říkali si: „Co tady děla ta stařena?“ – někteří se dokonce smáli!
„Jdete právě na zavolanou, dobří mužové. Jelínka Bílého jsem ztratila. Pomozte mi jej najít a bohatě vás odměním.“
Ty oči, Bílý jelen, to nemohl být nikdo jiný než Urminne – Prastará. Lovci pokorně padli na kolena a přislíbili svou pomoc.
„Dobrá tedy, až jej najdete, doveďte jej přímo sem. „ řekla drkotavým hlasem, a vytratila se kdesi ve křoví.
Muži běželi do vesnice pro konopné sítě na kance, aby mohli splnit svůj slib. Když se o chvíli později znovu plížili v Hlubokém lese, věděli, že když budou úspěšní, Urminne je odmění nějakou moudrou radou. To ale jeden z mužů promluvil:
„Chytíme Bíleho jelena, schováme jej ve stájích a Prastaré řekneme, že ji ho vydáme, až nám po dobu jednoho roku, po každém pátém dni prozradí jedno ze svých mouder. Tak se aspoň budeme moci těšit z její moudrosti celý rok.“
Lovcům se ten nápad zalíbil a také se podle něho zařídili. Bílého jelena nakonec opravdu chytli a uvěznili ho ve stáji Runového tábora.
Toho večera však nikdo z lovců dobře nespal. Obzvláště onen muž, který na ten strašlivý nápad přišel. Mezi chýšemi se začalo ozývat funění – jako by snad utekl nějaký kůň. Muž vstal z postele a šel se podívat ven. Když otevřel světnici, před svým prahem měl bílé vlasy- asi nějaké stařeny. Znechuceně se zatvářil a sešel několik dřevených schodu. „Co to? Léto a taková zima“ a opravdu, vál studený vítr - takový, který vane na sklonku léta.
Jak tak muž kráčel vesnicí, po cestě nacházel další a dalších bílé vlasy. Když nakonec stanul před vraty stáje, nevěřil svým vlastním očím. Byla dočista prázdná! „Hahaha“ ozval se dětský smích. Muž se dal do běhu. Cesta, po které běžel, byla opět vystlaná vlasama stařen. Dorazil k hlavní bráně, která byla nyní otevřená – ale jakto? Odpověď se naskýtala několik kroků před ním.
Tmou kráčel Bílý jelen a vedle něj malá holčička. Oba zastavili. Dítě se otočilo. V hlavě mělo zasazené dvě safírové oči. Muž se zalknul, padl na kolena. Urminne si přišla pro svého jelena. Muž očekával, že ho stihne krutý trest. Dítě se však jen pousmálo a pohrozilo prstem, tak jako to dělají matky na své děti. Otočilo se a vytratilo se spolu s Bílým jelenem ve tmě.
Když se ráno vesnice probudila, byl opravdový podzim. Listí zežloutlo, ale to nebylo to nejhorší! Bíle vlasy byli poházené po celé vesnici, na stromě, ve chlévech, i na posvátném Dubu, který stojí u Velkého ohně.
A od té doby, začali Seveřané Urminne hluboce ctít. Lov byl toho roku chudý a Runový tábor trpěl hlady, léto žádné nebylo.
A dobu, kdy se v brzkém podzimu pavouci přenášejí na svých pavučinách větrem, začali nazývat Babí léto nebo také „Čas Prastaré“, neboť právě pavučiny, které se lesknou v ostrém podzimním slunci jim připomínají bílé vlasy žen a tuto prastarou legendu.
Prosím omluvte chyby.
Vlasy Urminne a Bílý jelen
V dobách, kdy Hluboký les plakal zlaté slzy. Kdy Hora poklidně dřímala a vrhala stín tak velký, jako samotný Regnor. Hm… Ano, stal se tento příběh.
Jednoho letního rána, kdy bylo ve vesnici jasně cítit napětí, se lovci šikovali k bráně. Ano, ano – čas prvního letního lovu. Šaman sešel z vršku Steinsirkelen a požehnal každému z mužů. Brána se otevřela. Skřípot dřeva a kovu se ozval vesnicí. Lovci se dali do pochodu za zpěvu pihovatých žen a umazaných děcek.
Když přišli na okraj Hlubokého a tehdy ještě hlubšího lesa, z řady vystoupil statný muž, který jak se zdálo, lovce vedl. Jediným gestem ruky skupina pochopila, že pravě překročili hranici. Zahalilo je ledové přítmí lesa. Jejich dech se zrychlil, napětí jim rozpumpovalo krev v žilách.
Zašramotilo to nejdříve vpravo, potom vlevo a pak zas támhle a támhle. Velitel skupiny zvedl pěst – lovci se zastavili. Následovalo několik dalších posunků a to už každý z mužů zasazoval šíp do tětivy svého luku. Náhle z křoví vyskočila stará, šedovlasá babka s očima modrýma, jako dva safíry.
Lovci se podivili a říkali si: „Co tady děla ta stařena?“ – někteří se dokonce smáli!
„Jdete právě na zavolanou, dobří mužové. Jelínka Bílého jsem ztratila. Pomozte mi jej najít a bohatě vás odměním.“
Ty oči, Bílý jelen, to nemohl být nikdo jiný než Urminne – Prastará. Lovci pokorně padli na kolena a přislíbili svou pomoc.
„Dobrá tedy, až jej najdete, doveďte jej přímo sem. „ řekla drkotavým hlasem, a vytratila se kdesi ve křoví.
Muži běželi do vesnice pro konopné sítě na kance, aby mohli splnit svůj slib. Když se o chvíli později znovu plížili v Hlubokém lese, věděli, že když budou úspěšní, Urminne je odmění nějakou moudrou radou. To ale jeden z mužů promluvil:
„Chytíme Bíleho jelena, schováme jej ve stájích a Prastaré řekneme, že ji ho vydáme, až nám po dobu jednoho roku, po každém pátém dni prozradí jedno ze svých mouder. Tak se aspoň budeme moci těšit z její moudrosti celý rok.“
Lovcům se ten nápad zalíbil a také se podle něho zařídili. Bílého jelena nakonec opravdu chytli a uvěznili ho ve stáji Runového tábora.
Toho večera však nikdo z lovců dobře nespal. Obzvláště onen muž, který na ten strašlivý nápad přišel. Mezi chýšemi se začalo ozývat funění – jako by snad utekl nějaký kůň. Muž vstal z postele a šel se podívat ven. Když otevřel světnici, před svým prahem měl bílé vlasy- asi nějaké stařeny. Znechuceně se zatvářil a sešel několik dřevených schodu. „Co to? Léto a taková zima“ a opravdu, vál studený vítr - takový, který vane na sklonku léta.
Jak tak muž kráčel vesnicí, po cestě nacházel další a dalších bílé vlasy. Když nakonec stanul před vraty stáje, nevěřil svým vlastním očím. Byla dočista prázdná! „Hahaha“ ozval se dětský smích. Muž se dal do běhu. Cesta, po které běžel, byla opět vystlaná vlasama stařen. Dorazil k hlavní bráně, která byla nyní otevřená – ale jakto? Odpověď se naskýtala několik kroků před ním.
Tmou kráčel Bílý jelen a vedle něj malá holčička. Oba zastavili. Dítě se otočilo. V hlavě mělo zasazené dvě safírové oči. Muž se zalknul, padl na kolena. Urminne si přišla pro svého jelena. Muž očekával, že ho stihne krutý trest. Dítě se však jen pousmálo a pohrozilo prstem, tak jako to dělají matky na své děti. Otočilo se a vytratilo se spolu s Bílým jelenem ve tmě.
Když se ráno vesnice probudila, byl opravdový podzim. Listí zežloutlo, ale to nebylo to nejhorší! Bíle vlasy byli poházené po celé vesnici, na stromě, ve chlévech, i na posvátném Dubu, který stojí u Velkého ohně.
A od té doby, začali Seveřané Urminne hluboce ctít. Lov byl toho roku chudý a Runový tábor trpěl hlady, léto žádné nebylo.
A dobu, kdy se v brzkém podzimu pavouci přenášejí na svých pavučinách větrem, začali nazývat Babí léto nebo také „Čas Prastaré“, neboť právě pavučiny, které se lesknou v ostrém podzimním slunci jim připomínají bílé vlasy žen a tuto prastarou legendu.
